Už ve školce jsem s maminkou vedla diskuze o tom, co bych si chtěla obléci. Na základní škole jsem vstávala o půl hodiny dříve jen proto, abych si na každý den vymyslela jiný model. A na střední se k tomu přidalo barvení, přešívání a další úpravy mých svršků. Takže si mě už od prváku všichni pamatovali, protože jsem tak trošku vyčnívala z řady, a mou výškou to nebylo. Velmi podobně to probíhalo i na škole vysoké, kde se mi svět módy ještě více otevřel, protože jsem studovala v Ostravě.

Kámen úrazu nastal, když jsem začala pracovat ve školství, kde paradoxně „být jiná“ bylo hodně špatně! Dopadlo to tak, že jsem si zažila nepříjemnou šikanu od zástupkyně, kterou jsem vydržela trpět celé dva roky! Naštěstí v mém dalším zaměstnání, kde jsem pracovala v multidisciplinárním týmu v projektech MŠMT, to bylo zcela jiné. Zde jsem naopak od svých kolegyň slýchala, že díky mě začaly o sebe více pečovat, řešit své outfity a celkově svůj vzhled. S odstupem času se mi pak přiznaly, že po mém odchodu vklouzly zpět do starých kolejí, ale když se máme vidět, tak jsou opět „ve střehu“.